Důstojnost, hodnotu a alespoňdosažitelný smysl života úporněhledá pro své klienty také Důmse zvláštním režimem v Terezíně.Osudy jeho obyvatel nejsouveselé. A není s nimi vždy veselápráce. A jako by to obyvatelé Domovavěděli, i oni pozdravují svého ředitele.Snad už proto, že on pro ně bez výjimkybude vždy držet palec nahoru.Všude ho zdraví. Personál, pacienti. I ti,u kterých si návštěvník není jist, zda jsou toprávě pacienti nebo personál. Jde sto třicetlet starým domem, který díky němu žije.Dům s metrovými zdmi na náměstí stojí veměstě proslulém jako největší české ghettoa shromaždiště před odsuny do vyhlazovacíchtáborů. Starý dům má přitom nepietněkytky v oknech, na chodbách světlé veselébarvy a ředitele, kterého tu všichni zdraví.Zdraví ho i ti, pro které je terezínský Dům sezvláštním režimem poslední adresou. „Našiklienti jsou ve věku od devatenácti do osmadevadesátilet. Celkem dvě stě sedmdesát,z toho sto padesátkrát schizofrenie,“ říká beznahlédnutí do lejster ředitel Antonín Bradáč.Dřívější ústav socialistické sociálnípéče, dnešní Dům se zvláštním režimemje – ač uprostřed Terezína – pod správoupražského magistrátu. Už od roku 1954.Posledních osmnáct let tady působí AntonínBradáč. Přišel rovnou do funkce ředitelea hned začal ve velkém vyhazovat. Zákazovétabulky. „Hrozně mě dráždily všechny tycedule Zákaz vstupu, Střežený prostor neboZákaz vycházení. Byl jsem rozhodnutý ústavotevřít městu,“ vzpomíná ředitel Bradáč.A zároveň s pogromem na cedule začalyi přestavby. Dnes bydlí klienti i ve rekonstruovanémpodkroví, kde se před dvacetilety nesmělo ani sušit prádlo.„Pane šiditelííí, dobrý den. Kde mátešapitóóó?“ volá a zdraví jeden chlapík. To ředitel vzal za kliku místnosti s televizí,velkým stolem s nepromokaným ubrusema dobrou desítkou vesměs spokojeně se tvářícíchlidí kolem. Na mnohých obličejích jevidět větší či menší duševní retardace. Nikdekolem stolu ale není k zahlédnutí nasupenostnebo předzvěst náhlé negativní změnypohledu na své okolí. Chlapík, co se veselípředstavou, že je v cirkuse a zdraví principála,má v ruce nůžky a bavlnku. Dennísestra naproti němu ho má k práci. Bůhví,co z toho bude. Zatím se ale baví dobře.Kdo je tady kdoDvůr velké historické budovy posypalsníh a na vydlážděných cestách, dočistajako v parku včetně hudebního altánu, zlobízmrazky. Vyráží na ně dvojice s košťaty. Muža žena středních let. Možná o kapku starší.Obhlížejí, kde začít, a pak se dávají trpělivědo práce. Jde jim pára od úst. Ruce je asizebou. Pak se žena rozhlédne a zachmuřeněutrousí spíš pro sebe: „A ty odpadkáče musímetaky vysypat…“ A muž jde bez mluvenípro popelnici na kolečkách. Tenhle párzodpovědných domovníků jsou klienti. „Našlise tady, bydlí spolu. Upravili jsme pár pokojů,abychom jim a dalším párům vyšli vstříc.“Ředitel Bradáč nedává najevo ani starost, anihrdost na dosažené. Neakcentuje své zásluhy.Jen tak jde a rozhlíží se po svém vykonaném.Právě nejistota, zda ti lidé na chodbáchjsou klienti, pacienti nebo personál, nebo dokoncenávštěva, je pro Antonína Bradáče největšívítězství. Rozhodl se ústav a pak domov„odtabuizovat“. Dříve se to s těmihle případydělalo tak, že se zavřely někde stranou na oddělení,zajistily se jim jejich tělesné a základnímateriální potřeby a mlčelo se. „Běžným lidemby přece nemělo vadit, že jsou na světě i takovílidé, kteří žijí tady u nás,“ nabízí myšlenku,které se evidentně celý život drží, ředitel.Dobrý den, pane řediteli, zní každouchvíli chodbou. Antonín Bradáč nikdy nezapomene odpovědět. Někdy dokonce dápřídavek: „Jo, řekněte prosím Petrovi, že naten pinčes asi nepřijdu. Příště.“Za pár minut vcházíme do sklepníchprostor. U objektu s minulostí terezínskéhotábora nebo ústavu sociální péče z padesátýchlet mrazí. Místo mnoha dveří jsou mříže.Nové! Minulost se nenechá z kamenných zdítak snadno vystěhovat? Nebo že by pochybnápodmínka památkářů? Omyl, mříže na rozdílod dveří větrají. Sklepení je zbrusu nově rekonstruované.Žádné připomínky esesáckýchkasemat plných utrpení a zoufalství. Tadyelektrický hrnčířský kruh a hned vedle pícka.Obě mile upatlané světlou hlinkou. Pracujese tu často. Vedle rotopedy, v další bohatěprosvětlené klenuté sluji dílna na výtvarku sesuchými květy, hotové vazby stojí podél stěn.Většinou tu teď nikdo není, je brzy dopoledne.Za jedněmi dveřmi je přesto slyšet pohyb. Ředitelbere za kliku. Vchází a jde rovnou ke stolua bere pálku do ruky. Vteřinu poté už křapepingpongový míček po stole. Ředitel hraje natak trochu žákovské úrovni. Mezi podáními seotočí a jeho pohledem sděluje: Nemohl jsempřece slíbenou hru zrušit úplně…Dům živých osudůNa stěnách vedle dveří do pokojů visífotky jejich obyvatel. Zatímco pro návštěvníkaz ulice jsou obličeje vesměs anonymní,personál za každým vidí jeden konkrétníosud. Byly jich tu mraky! Jedna z obyvatelek,klientek domova, zde strávila celkem40 let života. A taky se tu vzpomíná třebana Albínu Dratvovou, věhlasnou filozofkua přírodovědkyni. Její knižně sebrané deníkovépoznámky má ředitel v knihovně. Jeto samý symbol z řecké abecedy a vědeckáteze. Stejně jako o vědecké kapacitě se tuale mluví o padesátiletém úspěšném podnikateli,který prostě spadl z kola a uhodilse nešťastně do hlavy. Ochrnul. Prý mu pakv hlavě zhasl celý svět. Zranění následovalachoroba, choval se agresivně, nenávistněk rodině. Tady z něj mají radost. Po rocea půl už mluví. A zapojil se do práce v zájmovýchdílnách. Třeba právě ten hrnčířskýkruh pocákaly jeho zahliněné prsty…Dalším osudem ve sbírce terezínskéhodomova je i olympijský vítěz. Pil jako Dán.Přišel s alkoholem úplně o všechno. Bylo totak zlé, že o něm televize točila příběhy sešpatným koncem. „Vzal jsem ho sem jakobezdomovce z hlavního nádraží. Netvrdím,že se tady už nenapil. Ale když byl střízlivý,pálilo mu to furt dobře. I s rodinou se smířil.I s armádou, za kterou jako duklák závodil.A nakonec mu vojsko vypravilo pohřebs veškerou parádou,“ vzpomíná AntonínBradáč. A historickou chodbou je cítit jehospokojenost. Docela navlas stejně, jako kdyžo pár desítek metrů dál ukazuje, že se doředitelny dříve chodilo buď temnou úzkouchodbičkou, nebo přes záchodky. Upravilose to. I když o každé přeložení cihly z roku1780 se tu bojuje s památkáři vždy nanovo.Terezín není ani dnes moc optimistickéměsto. Od odchodu vojáků tu zejí ze všechstran vytlučená okna vyprázdněných budov,popukané omítky ochlístané z rozpadlých rzivýchokapů. Jediné, čím se prý Terezín chlubí,je všemi chválená základní škola, památníkghetta a Domov se zvláštním režimem. Zníto hrozně. Komu se město ani přes pěknéprostorné náměstí nelíbí, nevidí v něm určitěrád ani klienty domova. Pravda je, že občasněkteří z nich žebrají před obchody. Není toale pravidlem. Častěji je vidět narušené lidi jinak.O masopustu, při sportovním dnu anebov den, který je každoročně vyhrazen obyvatelůmdomova, ukazují Terezínu, co umějí, codělají. Co dokáží, i když mnozí s velkou potíží.Hraje se divadlo a zpívá se. Třeba se základníškolou dokonce během roku pravidelně.Vánoce už raději o den dříveVelký dům na náměstí spolykal už hodněpeněz. A všechny do poslední koruny jsouna něm dobře vidět. Nejsou to ale jedinépeníze, které sem plynou. Kromě investicčiní péče o jednoho klienta v průměru25 tisíc korun každý měsíc. Klient sám přispívázhruba 6500. „Máme v šanonech přes600 přihlášek. Další nebereme. Upřímně,tady se místo uvolní, zpravidla jen kdyžněkterý obyvatel odejde navždy,“ vysvětlujestav a chod domu Antonín Bradáč. Neříká toani studeně, ani smutně. Naučil se, že smrtpatří k životu. Ani ji nevítá, ale ani svýmklientům neupírá. Zdá se vyrovnaný, klidný.I když se třeba zrovna rve o peníze na změnuvytápění nebo výbavu dílen.Zase taková kamenná povaha tenhle ředitel,kterého všichni zdraví, ale není. Mluvío Vánocích. Vždy na Štědrý den obešelvšechny své klienty a popřál jim. Domů přišelvečer naplněný zoufalstvím a smutkem.Nesnadné nebo dokonce nepěkné osudyněkterých ho tíží. Zažil to celkem patnáctkrát.Pak začal v domově slavit Štědrý večertřiadvacátého. Do druhého, svátečního dnese kvůli rodině prý zase sebral.
↧